Dne 15. prosince 2010 byl na klubových stránkách zveřejněn článek týkající se onemocnění degenerativní myelopatie (DM) a plánovaného testování československých vlčáků v rámci výzkumné práce ČZU (autorkou článku je Ing. Daniela Čílová). Přestože článek je velice dobře napsán a laikovi velmi dobře popisuje, oč se jedná, mám z reakcí které se ke mně vracejí bohužel pocit, že mnoho lidí si nepřečte více než první dva odstavce, a aniž by dočetli do konce, začnou šířit paniku. Pokusím se tedy velmi stručně shrnout několik faktů:

1. DM se vyskytuje u mnoha plemen psů. U některých se o ní pouze nemluví. To že o DM mluvíme my, tzn. lidé chovající ČSV ještě neznamená, že ČSV by bylo – na rozdíl od jiných – nemocné plemeno. Naopak si troufám tvrdit, že ve srovnání s mnoha jinými je ČSV plemenem relativně zdravým. Výzkumná práce probíhající na ČZU je jedinečnou příležitostí, jak zmapovat výskyt DM u velké části populace bez finančního zatížení majitelů psů.
2. DM není žádným novým strašákem, novou nemocí která se znenadání objevila. V populaci mnoha plemen psů se defektní gen, který ji způsobuje, vyskytuje od doby co tato plemena spatřila světlo světa. Toto platí i pro československé vlčáky – přesto plemeno pořád existuje, nevymřelo a případů, kdy psi opravdu klinicky onemocní, je poměrně málo.
3. Jediný rozdíl proti minulosti je v tom, že dnes je znám původce onemocnění a umíme ho diagnostikovat. Tohoto faktu se nyní snažíme v rámci výzkumné práce zpracovávané na ČZU pouze využít ke zmapování stavu výskytu defektního genu, který může onemocnění DM způsobit, u co možná největšího vzorku populace ČSV.
4. Zjednodušeně řečeno – každý jedinec má jednu kopii genu od matky a jednu od otce. Aby mohl klinicky onemocnět, musely by být obě kopie defektní. Avšak ani v případě, že obě kopie opravdu defektní jsou, neznamená to ještě, že pes určitě klinicky onemocní. Svou roli hrají ještě další faktory – mezi ně patří hmotnost psa, pracovní či sportovní zátěž, ustájení a celkový zdravotní stav zvířete.
5. Získané poznatky je samozřejmě možné využít (a také v míře, které tato výzkumná práce umožní, využity budou) v řízené plemenitbě (např. nenavrhovat vědomě spojení dvou přenašečů defektního genu).
6. Výsledky budou zveřejněny ve formě statistického zhodnocení stavu výskytu DM v populaci ČSV, nebudou zveřejněna jména jednotlivých psů. Tato budou sdělena pouze chovatelské komisi, přičemž členové chovatelské komise budou vázáni mlčenlivostí ohledně sdělování výsledků konkrétních jedinců třetím osobám, a to bez ohledu na to, jaký výsledek bude. Každému jednotlivému majiteli bude sdělen pouze výsledek vyhodnocení jeho psa.
7. Míra využitelnosti získaných výsledků v řízené plemenitbě závisí na počtu jedinců, kteří se testování zúčastní. Čím více, tím lépe. Testování DM není v současné době povinné pro uchovnění psa. Jak bylo uvedeno v bodě 1, DM není v populaci psů nic nového, chov dosud byl plánován a řízen bez toho, abychom ji byli schopni diagnostikovat, a plemena u nichž byl výskyt zaznamenán přesto existují dál. Ale když už dnes máme tuto možnost a původce DM diagnostikovat můžeme, navíc za takto výhodných podmínek (daných výzkumnou prací ČZU), proč takové možnosti nevyužít? A pokud navíc díky získaným poznatkům můžeme zabránit alespoň z části realizaci nějakých z tohoto ohledu nevhodných spojení, má to jistě i svůj nesporný praktický význam.

Z výše uvedeného je zřejmé, že výkumná práce probíhající na ČZU je pro nás především velice zajímavou příležitostí, jak získat přehled o výskytu defektního genu způsobujícího DM, navíc s možností praktického využití získaných poznatků v řízení chovu.

Za výbor KCHČSV
Karel Skoupý