Říjen je měsíc, který patří k ukončení sezony ,,Kohoutovin“ a milému setkání všech příznivců hesla: ,, Intuitivně“ ze Sportovního klubu ČSV.

Jak je zvykem, setkali jsme se na Kohoutovic dvorku. Na pořadu dne byl Scooter sprint na 2100 m a Canicross na 3400 m.

Nebylo by to to správné setkání, kdyby nebyla sranda již od začátku. Již týden předem nám náš drahý velitel Kohout oznámil, že scooter letos povede přilehlou bažantnicí ( pro čtenáře upřesnění… 2 m kopřivy, padlé kmeny a intuitivně vedená trasa), která bude dobře značena. U této informace se rozjela velká diskuze, co si na nás Pavel připravil. I když všichni jsme již takoví masochisté, že se na jeho záludnosti strašně těšíme a adrenalin je na maximu.

Dle jedné účastnice byla trasa značena (ano, Christina Daoudová ) dokonce tak dobře, že si dala dvojnásobnou trať. Až v cíli zjistila, že jela dle lesnického značení.

Start. Všichni ukázněně seřazeni dle čísel, startuje se po minutě. Někdo má před kolobkou nadsvětelné zvíře jako Anička Rožňová nebo Viktor Vala. A někteří z nás pobaví publikum při startu (ano, Athos od loňska nezklamal), kdy pes Pavlovo značení musí přeznačit. V půlce bažantnice dostane závodník po obličeji kopřivou (ne jednou) a neustále dokola si opakuje závodník v duchu slova pořadatele o trase a úskalí trasy. Najednou se objevuje Eliška Riegerová a pes před kolobkou má radost, že může někoho vítat. Tato křehká žena ovšem na vás z plna hrdla křičí: „toč, toč“. Stačí jen psa přesvědčit, že závod jede dál a Eliška není cíl. Pes chápe a kupodivu jde i do pořádného tahu. V cílové rovince se i zrychluje. Jede se na dvě kola, druhé kolo je výrazně jistější.

Odpoledne se přesouváme k nejočekávanějšímu masovému podniku z Kohoutovin. Všichni po obědě nasloucháme výkladu a popisu trasy. Tak jako obvykle se po druhé odbočce vlevo všichni ztrácíme a víme, že ,,půjdeme“ intuitivně. Po pátém dotazu Pavel chápe, že s touhle bandou něco podnikat, je nad jeho síly, nadechuje se a pokračuje ve výkladu. Slovo PŘEKVAPENÍ, z úst tohoto člověka zní jako Taxis na Velké pardubické (inu moc se naše intuice nepletla). Ještě padá jeden návrh, že bychom mohli udělat podkategorii Canicrosu – Pididogtreking = zamítnuto.

Pořadatel se rozhodl, že s námi bude závodit. Pro většinu z nás historický okamžik, nikdy jsme s Pavlem na závodech nebyli. Automaticky se všichni rozestupujeme na slavnostní špalír, když Pavel prochází s Elli Srdcerváč. Pak se postupně řadíme do řady ke startu.

Start. Odstartováno, obrovské pole běží vstříc svému osudu. A běžíme opět kolečko, najednou je tu oraniště, za ním Honza Hadaš, který nás vrhá zpět do roští. Mezitím s Janou Čundrlou probíráme naši neúčast na prologu na Bloody walku, kdy se přiznávám k velkému respektu k tomuto počinu. A ejhle, Eliška na druhém břehu potoka, cestu tarasí fandové a jen slyšíme: ,,Musíte přes potok!“. Lehký úsměv k paradoxu a pokračujeme dál. Houští s plazivými rostlinami a opět dvoumetrové kopřivy. Pak padlý kmen a cílová rovinka. Opět vítačka Elišky, Ath to pochopil tak že si hned jde vybrat i cenu a jako správný patriot. Volil před buřty chléb.

Letos bylo setkání i vizí do budoucna a to když obě disciplíny absolvovala i junior generace Viktorka a Amálka Valovi s Mikulášem a Sisinkou, ovšem potěr domácího týmu Jůlinka už ve 3 letech zapřahá Barču.

Všeobecně se atmosféra dá popsat velmi jednoduše, krásné sportovní setkání přátel, u kterého se nikdo nesmí brát příliš vážně. A jako vždy se jedná o akci, z které přijedete obohaceni o nová přátelství, nové poznatky jaké vlastně máte hranice a zda se řadíte k normálním lidem (kteří jsou dojmu, že žijí normální akční život) nebo blázni, kteří se dobrovolně brodí bahnem, záplavou kopřiv a nebojí se slova PŘEKVAPENÍ z Pavlových úst a jen si v duchu řeknou tak už startujeme!?

A pak může přijít překvapení, že zjistíte, že s těmi lidmi, které vidíte třeba poprvé v životě nad návrhy Pavla sounáležíte. Uvědomíte si, že je lepší patřit k bláznům, kteří v dnešní době jdou za morálně vysokými cíli a jsou světlem mizivé ušlechtilosti.

Pavle děkujeme za tvoje nápady a lsti, rádi ti zpestřujeme život.

Dana Hübnerová

(foto Roman Brabec a Petr Kolář)

brabec

kolar