Žádné události |
Právě přítomno: 999 hostů a žádný člen
Poslední červnový víkend tradičně proběhl přebor v dogtrekkingu národních plemen aneb Bloody Walk over Krkonoše. Také zázemí dogtreku bylo tradiční – tři sta let stará roubenka, bývalá škola v Prosečném, která spolu se spoustou domácích dobrot (domácí kozí sýr, pomazánka z domácích vajíček, boršč, guláš,…) dotvářela příjemnou rodinnou atmosféru.
Pro kategorii LONG byla klasicky prezentace už ve čtvrtek večer, zakončená v devět hodin meetingem zvaným „letní kino“, neboť mapa trasy je promítána venku před chalupou na plátno. Během meetingu se dovídáme taky informace k vloženým „úkolům“, z nichž nás ještě dneska čeká takzvaný „prolog“ neboli noční orienťák na 4km. Orienťák jsme už loni pohotově překřtili na „dezorienťák“, protože funguje tak trochu opačně, než skutečný orientační běh, kde má člověk kvalitní mapu a dobře ukryté kontroly, které musí podle různých orientačních bodů v mapě dohledat. Pavlův „dezorienťák“ je jiný v tom, že člověk přesně ví, kde se nachází jediná kontrola na cestě, ale k jejímu nalezení dostane mapu, ve které nejsou prakticky žádné orientační body a tak si musí po celou cestu tak nějak domýšlet, kde se vlastně nachází :)
Na noční orienťák, coby nositelka čísla jedna, vyrážím první, což přináší svá úskalí především v tom, že se nemám koho chytit a tak velmi záhy bloudím… a bloudím a bloudím… nakonec na kontrolu k Pavlovi dobíhám ze zcela opačného směru než ostatní… Pavel ze mě má legraci. Nejsem sama, při svém bloudění potkávám další dva závodníky. Dezorienťák si opět vybírá svou daň. Z dvaceti startujících končím na šestnáctém místě, ačkoliv jsem celou dobu běžela dost rychle… to by mě zajímalo, o kolik víc kilometrů jsem nabloudila.
Po prologu se scházíme všichni v chalupě a před ní a rozebíráme zážitky – všichni jsme mokří až do pasu od mokré trávy, většinou podrápaní od ostružin a popálení od kopřiv, ale nevadí, aspoň je o čem vyprávět. Taky se bavíme na účet myslivců, kterým jsme asi překazili lov, neboť když z posedu uviděli zástup světlušek (běžců s čelovkami), znechuceně odešli :)
Bloody Walk nemá úplně obvyklý režim dogtreku, takže ráno se startuje až mezi osmou a devátou hodinou, čímž člověk není nucen jít brzy spát a tak většina vysedává do noci. Však taky se spoustou lidí jsem se už dlouho neviděla a zase dlouho neuvidím, máme si všichni co říct.
Ráno na startu nás čeká další z úkolů – chůze psa v botičkách. Prvních sto metrů po startu pes musí ujít v nich, čas se měří od chvíle, kdy je majitel začne oblékat. Paradoxně mají výhodu psi s citlivými tlapkami, kteří jsou zvyklí botičky nosit. Což není případ většiny ČSV, kterých je zde nejvíc. A tak se na startu odehrává opravdu vtipné divadlo. Přesvědčit některé psy, aby si vůbec nechali botičky obout, je téměř nadlidský výkon. Jiní v nich zase předvádějí šílené tanečky a odmítají jít... Všichni se dobře baví na úkor ostatních, než dojde řada na ně :)
Pak už konečně vyrážíme na trať vlastního závodu. Jdeme dohromady s Adélou s Šedivkou a Aresem, Lukáš jde s Frisky, já s Dingem. Od startu jdeme kousek po trati nočního orienťáku - a opět bloudíme :) Nakonec se ale nacházíme a jdeme směrem na Hostinné, kde opět krapet bloudíme, ale společnými silami s dalšími závodníky, které zde potkáváme, nacházíme správnou trasu. Dál pokračujeme po modré turistické po dalších asi deset kilometrů. Po prvních ujitých deseti kilometrech si dáváme první pauzu a mě napadá, že dneska to teda ale vůbec neutíká!
Následně odbočujeme na zelenou a po dalších asi sedmi kilometrech přicházíme do Jánských Lázní. Pohled do mapy nás ujišťuje, že tady legrace končí a to co nás čeká, bude vážně „výživné“. Rozhodujeme se proto pro další pauzu, tentokrát větší - v hospodě. Potkáváme tam Romana Brabce s Akkonem a Beruškou. Odkládáme svoje psy do stínu a objednáváme si kofolu. Lukáš ukořistil houpací síť kousek od našeho stolu. Sedíme na slunku a je nám příjemně a nechce se nám dál. Nakonec se zvedáme snad po hodině.
Na kraji Jánek nás čeká první kontrola – Kristýna s Lubošem a Gerim. Odsud nás čeká něco jako další vložený úkol, i když spíš jen tím speciálním názvem, než vážně – ve skutečnosti pokračujeme dál normální trasou, ale do neskutečného tří a půl kilometrového krpálu na Černou horu. Tento úsek trasy Pavel překřtil na „časovku na Monte Negro“ :) Roman se k nám v hospodě přidal a tak pokračujeme dál v počtu čtyři lidi a šest psů, což má výhodu tu, že psi se mezi sebou hecují, kdo půjde první a všichni perfektně táhnou. Ještě, že tak… jinak bychom se tam asi plazili ještě teď!
Na Černou horu dorážíme pozdě odpoledne. Na meetingu vznikla jakási mylná informace o tom, kde je na vršku kontrola a tak někteří si razí razítko na Černé boudě, jiní pokračují na Kiosek U Staré lanovky, kde je skutečně kontrola a krom ní taky objednaný zlevněný guláš. Po tom výkonu přišel vhod :) Potkáváme tu další závodníky – Žufriky v podobě Aničky, Broňka, Žufrika, Bustyho a Ery, kteří málem skončili hned po startu, když si Anička zvrtla kotník. A taky Alenu, Ondru a Honzu s Anup, Baddym a Codetou, se kterými se celou cestu míjíme.
Začínáme toho mít trochu dost. Psi odpadávají a usínají, ani nepostřehli, že se opodál po cestě prochází srnec ;) Nás už všechno bolí a je nám zima. Nejlepší nápad nám připadá, vytáhnout spacáky a lehnout si tu… Ale bivak je ještě skoro deset kilometrů před námi. Nakonec po krátké pauze vyrážíme dál, je tu moc zima :)
Sestup z Monte Negro směrem na Kolínskou boudu se ukazuje jako skoro ještě horší, než výstup. Psi se stále předhání, kdo bude první, je to o kolena, o kotníky, o život… Necháváme Adélu a Romana odběhnout, že půjdeme v klidu sami. Marně. Dingo šílí, že mu ostatní utekli a táhne z toho prudkého kopce jako blázen. Opět si dávám předsevzetí, že ho musím naučit povel „za paty“, takhle se nedá jít…
U Hrnčířských bud Adélu a Romana znovu potkáváme, trochu zakufrovali :) Dál pokračujeme společně na Tetřeví boudy a odtud cestou, kterou Pavel nazývá „stezka mrtvého muže“… přemítám, že by se stejně tak dobře mohla jmenovat „stezka mrtvé ženy“, začínám toho mít opravdu dost. Jdeme první a Dingo stále táhne, aby ho snad Ari nebo Koník náhodou nepředešli, takovou potupu by asi nepřežil :)) Frisky se naopak stále otáčí po ostatních a tak si jí beru od Lukáše a připřahám k Dingovi, třeba půjde líp… Ne. Dingo táhne zarytě dopředu, Friska co pět metrů zastavuje a otáčí se… Po dvou kilometrech mi dochází trpělivost a použiju Frisky obojek jako krční šňůru a svazuju psy k sobě… teď táhne Dingo mě i Frisku a Fris si může vykroutit hlavu, paráda.
Naštěstí bivak u Godrových domků už je nedaleko. Po čtyřiceti dvou kilometrech horským terénem toho mám tak akorát. Bivak je opět super, Jitka nabízí čaj, kafe, polívku… krmím psy a sedám si k odpočinku k ostatním. Spát jdeme asi za dvě hodiny, někdy v deset. Start zítřejší etapy je ve dvě ráno, abychom stihli:
Ve dvě ráno nás budí hluk vstávajících ostatních závodníků. Lenost je veliká, vymlouvám se sama před sebou na to, že Dingo po operaci ještě není úplně v kondici a potřebuje si víc odpočinout, a nakonec vstáváme až ve čtyři. Budeme mít o dvě hodiny horší čas, nevadí.
Ve čtvrt na pět vyrážíme směrem na Hanapetrovy paseky, kde byl bivak loni. První asi tři kilometry se jde do prudkého kopce, ale psi, osvěžení spánkem krásně táhnou. Na Zadních Rennerovkách potkáváme to svítání a dáváme si při něm snídani v trávě... Romantika ohromná ;) Dál se jde celkem příjemně, na chalupu Na Rozcestí už to není moc do kopce, na Výrovku je to z kopce a k Památníku obětem hor je to jen krátký kopec. U Luční boudy si psi dávají ranní koupel v jezírku. Pokračujeme přes Úpská rašeliniště a na Lukáše přichází krize, doslova spí za chůze. Nejhorší věc, co může člověka na dogtreku potkat; nesnáším ten pocit, kdy nejde udržet oči otevřené a co chvíli se člověk přistihne, že na chvíli usnul. Stoupání na Sněžku v šíleném větru, který nám místy podráží nohy, Lukáše ale probudilo :)
Na vrcholu je zima a vítr, pořizujeme rychle vrcholovou fotku pro Frisky, která je na Sněžce prvně, a utíkáme pryč. Sestup směrem na Růžohorky je hrozný jako vždycky… u mě se začíná projevovat nevhodná obuv (ta vhodná je bohužel na reklamaci) a cítím první puchýře, jde se mi čím dál hůř.
Na Růžohorkách si na Děčínské boudě stejně jako loni dáváme snídani – čaj a výborné domácí koláče, které akorát vytáhli teplé z trouby. Pak už se zdálo, že je to do cíle jen kousek – sejít do Pece pod Sněžkou, vyjít na Tetřeví boudy znovu, a sejít do Černého Dolu a do cíle… Jenže pořád to ještě bylo přes dvacet kilometrů :)
Kopec z Pece k Lesní boudě mi přišel dobrý skoro na to, aby ho šel člověk po čtyřech. Nahoře jsem si musela sednout a chvíli přemýšlela, jak moc hloupé by bylo vzdát kvůli puchýřům… Nakonec jsem se upnula k myšlence, že když se dobelhám do Černého Dolu, kde byla kontrola, ale hlavně taky naše oblíbená hospoda, snad pauza pomůže a pak už to bude jen deset kilometrů!
Nakonec jsme zdolali i těch posledních deset kilometrů včetně posledního úkolu na Čihadle, kde pes musel projít mezi pamlsky a žádný nesežrat :) Což se nám povedlo a tak už jsme mohli zamířit do cíle. Zároveň s námi začínali docházet taky ti, co šli trasu MID (48km) a TUR (27km), kteří vyráželi dnes ráno.
Večer jsme opět využili zbytky domácího občerstvení a samozřejmě seděli dlouho do noci a rozebírali zážitky z trati.
Ráno proběhlo vyhlášení vítězů, kde se ukázalo, že po tom, co horký favorit závodu Petr Kolář s Elli Srdcerváč vzdal pro zranění psa (Elli si asi natáhla šlachu a začala ošklivě kulhat), zdolala náročnou trasu za nejkratší čas jediná cizí účastnice Anja Neumann z Německa! Sympatická Němka absolvovala závod s dvěma husky za osmnáct hodin a čtyřicet minut, čímž zároveň vyhrála kategorii DTW1. Druhá se v této kategorii umístila Adéla Kurejová s dvojicí ČSV Aresem a Ambrou „Šedivkou“ z Heršpic, třetí v pořadí jsem došla já s Dingem Srdcerváč.
V mladších mužích (DTM1) zvítězil Jakub Novotný se psem ČSV Jorett Volch Grey Střípek snů, druhé místo obsadil Honza Václavík taktéž s ČSV Aztékem Vlčí dech a třetí místo Václav Cafourek s kříženkou Heidy.
V kategoriích starších mužů i žen dokončil celou trasu vždy jen jeden závodník, v kategorii DTW2 to byla Anna Rožňová se zlatým retrívrem Welfem „Žufrikem“ z Vlčích luk a v DTM2 Broněk Stehlík s kříženkou Erou a českým horským psem Bustym Rychlá stopa.
Dogtreku Bloody Walk over Krkonoše se nakonec ve všech kategoriích zúčastnilo 54 závodníků (20 LONG, 13 MID, 21 TUR), celou trasu své kategorie dokončilo 39 závodníků. Závodu se zúčastnilo celkem 32 československých vlčáků! Z dalších národních plemen to byli tři chodští psi, dva čeští fousci, jeden český horský pes a dokonce i jeden pražský krysařík :) Ke kompletnosti národních plemen tak chyběl už jen český strakatý pes a český teriér. Nezbývá, než doufat, že v příštím roce, na již pátém ročníku tohoto náročného, ale krásného závodu, potkáme i zástupce zbývajících plemen a že i v příštích letech budeme moct obdivovat neuvěřitelnou odolnost a vytrvalost československých vlčáků, kteří jsou pro dogtrekking plemenem jako stvořeným, a na rozdíl od jejich páníčků, na našich vlcích ani po osmdesátikilometrovém pochodu není znát nejmenší únava! Jen málokteré plemeno může v podobných sportech československým vlčákům konkurovat.
Napsala Eliška Riegerová
Fotogalerie Více informací o tomto závodě a celkové výsledky najdete na stránkách Fortis Amicus a na stránkách Sportovního klubu československého vlčáka. Co je to Bloody Walk?