Velikonoční výcvikový víkend... a nebo že by spíš vánoční?

Napsala Eliška Riegerová, 5.4.2013

 

Do Jevišek jsem vyrazili už tradičně a zřejmě tradičně tam přivezli příšerné počasí :D Že u nás je sníh už víc jak čtyři měsíce v kuse a Velikonoce jsou taky na sněhu člověka moc nepřekvapí (i když přece jen štve), takové jsou prostě Jizerky :) O to víc jsem se těšila “do teplých krajin, do jižní Evropy”, jak z legrace říkáme jižní Moravě, protože tam na přelomu března a dubna bude určitě už teplo!

Jak jsme sjeli z hor k Turnovu, sníh zmizel a tradičně nebyl v celé nížině. Čísílka na teploměru lezla utěšeně nahoru. Zatímco v Jablonci se držela kolem nuly, u Mladé Boleslavi už se šplhala k pěti stupňům. Super! Zase tak zlé to nebude a hlavně si konečně s Dingem pocvičíme stopy, když tam nebude sníh. Optimismus mi vydržel až na Vysočinu, kde teplota začala klesat k nule a výška sněhové pokrývky od nuly stoupat...

Utěšovala jsem se, že to je těma kopcema, Jevišky jsou dole, to bude v pohodě… Zbytky nadějí mi vzal pohled na navigaci… “Ty Luky, ten sníh už má jen 40km na to, aby zmizel…”

 

Nezmizel.

 

Byly ho tu sice jen zbytky, ale byl tu. V tu chvíli už mi to ale bylo jedno. S Dingem, kterému se mezitím udělalo špatně, jsme krasojízdou vjeli do kantýny v kempu a začali se bouřlivě vítat. Ani jsem si neuvědomila, jak ráda některé lidi zase po takové době vidím! Vyfasovali jsme chatku, vylovili z jejich chatky Dingovu ségru Danteu a její smečku – Romanu s Lukášem, kteří tu byli poprvé, a ještě než jsem se přestěhovali do tepla a bujného veselí kantýny, zkusili jsme si zahřát taky naší chatku. K tomuto účelu jsme si přivezli maličký asi pětadvacet let starý přímotop… Bohužel elektroinstalace chatek se ukázala jako ne úplně stvořená na kamínka sice maličká, ale s ohromným příkonem - a tak jsme vyhodili pojistky :)

 

Uvnitř kantýny se popíjel tradiční medvídek a další dobroty a povídalo a povídalo. Někteří už měli trochu problém mluvit :) Spát jsme šli hodně po půlnoci. V chatce byla parádní zima a tak Lukáš, ve své opilecké pýše, se rozhodl zkusit znovu zatopit. Ani jsem mu to nerozmlouvala. A tak běžel znova nahazovat pojistky...

Ze slastného spánku mě vprostřed noci vzbudilo “přemísťující se štěkání”, hlavou mi bleskla myšlenka, že někomu zřejmě utekl pes… To zase bude ráno historka :) A byla.

 

Ráno bylo dosti ospalé. Jelikož bylo jasné, že na stopy se v tomhle nepůjde, a co teda bude bylo nejisté, všichni se z chatek trousili postupně, a s mohutným zíváním se potáceli venčit psy a vařit čaj do kantýny. Všude vládl klid rána po flámu až do té chvíle, než se přiřítila Dana v čele bandy ruských reportérů a kameramanů. Přijeli natáčet nějaký dokument o národních plemenech.

 

A tak lidi, napůl ještě pod vlivem a na půl spící, vláčeni ven z chatek svými psy, padali rovnou do náruče rozhovoruchtivých Rusů. Reportér byl slušný nebojsa, ale když se začal ňuchňat s Hittem, který cizí divné chlapy dvakrát nemusí a nebere si s vysvětlováním svých názorů servítky, začali se za něj bát jiní. V Monče by se asi v té chvíli krve nedořezali :D

 

Taky se vzápětí osvětlila noční příhoda s uteklým psem a navázala další :) Karel večer v silně bezstarostné náladě zapadl do chatky i se psy a neuvázal je, takže Darinka se v noci vydala na výlet. Údajně obíhala kotce a schválně rozštěkávala všechny psy, pak doběhla před kotec k Hittovi a natřásala se tam před ním. Asi to měl být nějaký druh vlčího tance na hudbu, protože když psi kolem štěkat přestali, udělala další kolečko, aby je rozštěkala znovu. Tara s Brennou štěkat nechtěly a tak jim začala provokativně cpát tlapy do kotce. To už se za řevu: “Grey, Grey!” vypotácel rozespalý Karel. Objevil Darinu před Hittovým kotcem, ještě chvíli na ní pokřikoval: “Grey!”, než mu došel jeho omyl. “Tedááá, Darino!” Opravil se, čubu odchytil a zamkl se v chatce.

 

Historka by to byla skoro nezajímavá, nebýt jejího pokračování, ze kterého se stala hláška víkendu. Neboť Dana, která přivedla tu bandu Rusů, začala shánět někoho, kdo by se s nimi domluvil a vyrazila ke Karlově chatce. Začala na ní bouchat a tak Karla, unaveného nočním dobrodružstvím, vzbudila. “Pojď dál!” zavolal. Dana se o to pokusila. “Máš zamčeno, Karle.” “To nevadí, pojď dál!”

 

Rusáci samozřejmě chtěli vidět psy cvičit, takže Karel Cviček dostal za úkol vybrat, kteří půjdou před kameru. Pochopitelně to padlo na Taru a Brennu :) Pak reportér vyrazil dělat zase nějaké rozhovory a cvičit šli ostatní, do té chvíle, než si Rusové vymysleli, že chtějí natočit ještě obrany. Nastoupila pochopitelně Tara. S úsměvem jsme se dívali, jak jí to pěkně jde. Úsměv mi ovšem zmrzl v příští chvíli, když na mě Karel z placu houkl.

“Vezmeš Dinga!” To nebyl dotaz, ale rozkaz :)

“Cože? Dinga? Na co?” Lezly mi oči z důlků.

“Na obrany.” Odpověď doprovázená Karlovým roztomilým úsměvem byla tak odzbrojující, že jsem se bez dalšího dotazu otočila a šla pro psa. Už když jsem šla zpátky, došlo mi, že tohle bude průšvih jako vrata. Zastavila jsem nad placem u lavičky.

“Já ho v tom sněhu neudržím.” Pronesla jsem stížnost jen tak do plénu.

“Chceš mačky?”

Překvapeně jsem se otočila po Tomášovi.

“Mačky?”

“Hej, také gumové. Ja ti ich donesiem a môžeš to vyskúšať.”

“Tak jo…”

Ty jeho “mačky” byly jakési “nesmeky”, které mě ovšem uchránily od mezinárodní ostudy!

Dingo kousal všeho všudy asi desetkrát v životě a naposled kdysi na podzim. Kupodivu to nezapomněl, naopak :)

Rusáci vypadali spokojení, Karel jakbysmet a Dingo byl nadšen, že konečně mohl zase lovit toho zlého pána :D Já odcházela vykoupaná ve vlastní šťávě, měla jsem fakt co dělat, psa udržet, a provázená výčitkou nesplněného slibu daného Daniele, že s Dingem do bonitace nebudu kousat… Ale co jsem měla dělat? :)

Myslela jsem, že tím to bláznivé vystoupení skončilo, ale ne! Ruský reportér si vzpomněl, že si chce taky zafigurovat! Čekala jsem s naprostou jistotou, že tentokrát Karel vyšle zase Taru. Pěkně jsem se sekla. A skončila, tentokrát už s chabým, ale stejně marným protestem, na place znova.

“Proč Dingo?” Špitla jsem opatrně směrem ke Karlovi, zatímco ruský reportér-figurant se chystal a Dingo si ho zkoumavě prohlížel.

“Protože nikdo jiný by to psychicky neustál.” Skvělé a na mojí psychiku se tu nikdo neptá… A to jsem ještě netušila, co mě čeká!

Ruský reportér měl zřejmě zálibu v adrenalinu, nebo neměl tušení, jaký rozdíl je mezi ovčákem a čévéčkem :D A že mezi mnou a psem je rozdíl sotva 15kg asi nepostřehl vůbec. Měla jsem co dělat, abych psa udržela a ten šílenec mu klidně mával holýma rukama pár centrimetrů před čumákem! Zřejmě mu nedošlo, že stačí, aby mě Dinouš trochu poškubl a má po ruce, protože náš miláček by rozhodně nedělal rozdíl mezi rukávem a živým masem :) Doufám, že kameraman zabíral psa a ne mě, jinak se asi diváci hodně pobaví, až uvidí, jak tam zděšeně třeštím oči :D No dopadlo to dobře, přežili to všichni ve zdraví. Jen já si musela jít převléct tričko :D

 

Celé vystoupení pro ruskou televizi bylo ukončeno nástupem všech účastníků se psy, které zabírala kamera a reportér s úsměvem hovořil v superlativech o plemeni “čechoslovackij vlčak”, zatímco za zády mu psi dělali z nudy ptákoviny a házeli škleby jeden na druhého, až to skončilo rvačkou Grey s Eimi. Takže se jelo asi po páté od znovu. Na konci proslovu jsem měli všichni na povel “paka” zamávat. Reportér tvrdil, že “paka” je jakýsi ruský pozdrav. A my se mohli potrhat smíchy, zvlášť když to Petr Zítka okomentoval: “Stejně tam určitě říká: a teď vám zamávají paka!”

 

 

Po tradičním obědě na Sýpce Lukáš usnul v chatce a my zatím s Hankou sežraly (to se jinak říct nedá:) zbytky našeho velikonočního beránka. Byl tak dobrý a k tomu čaji se tak hodil… no nezbyl na Lukáše ani drobek :D

 

Odpoledne následovaly obrany, které jsem se s Dingem rozhodla z logických důvodů vynechat a chtěla je nahradit poslušností, kterou jsme ráno nějak nestihli. Po posledním psovi jsem přivedla Dinga, leč nastal zásadní problém – Karel ve figurantských hadrech :D Čekala jsem, že to Karel vyřeší prostě tak, že se půjde převléct, ale zase mě dostal :D Vyřešil to tak, že zůstal stát sám nahoře a na plac se mnou poslal Jirku. Kterého nemohlo napadnou nic lepšího, než vzít svojí novou pozici výcvikáře pěkně z gruntu a vybalil na mě, ať začnu s hlášením jak u zkoušky. To mě zarazilo do země, neboť jestli něco nesnáším ještě víc, než chvíli, kdy si u zkoušky ve škole tahám otázku, tak je to toto trapně stupidní hlášení rozhodčímu. Přijde mi to nekonečně hloupé a navíc si za boha nemůžu zapamatovat, co se tam říká :D Nakonec jsem ze sebe cosi v tom smyslu vysoukala a podala mu ruku s hrůzou, co na to Dingo, jestli vyskočí a půjde mě bránit, tím spíš, když musel cítit, jak jsem nervní. Co dokáže s člověkem udělat jedna pitomá věta :D

Zbytek výcviku pak samozřejmě probíhal v duchu “všechno špatně, nervní panička, o to všechno hůř, o to víc nervní panička” až začal být nervní i pes a voral i to, co normálně ne :D No hrůza. Radši jsem ho sbalila a šli jsme na relaxační vycházku s Danteou. Psiska se vylítala a odpočinula a my ostatně taky :) A mohli jsme se vrátit zpátky do kempu a zapojit se další začínající pařby :D

 

Toho večera se pro změnu vyznamenala Aileen, nikoliv pokousáním :), ale překousáním – svého obojku :D Nadělala z něj cáry a došla si pro Monču do kantýny. Druhý den byla uvázáná na stahovák, zapnutý na stahování, přesto se z něj dokázala několikrát vyvléct! :D Dostala několik přezdívek typu Copperfield a Kájinek, nikdo ovšem nezjistil, jak to dělá :D

 

Že na neděli hlásili další sněžení, jsme všichni věděli, ostatně vločky začaly poletovat, už když jsme šli spát. Ovšem to, co nás čekalo ráno, jsme nečekali! Místo aby se táborem rozléhala slušná přání dobrého rána, ozývalo se od každé chatka po otevření dveří: “A k***!” :) Celkem asi nejlepší způsob, jak vystihnout čerstvě napadlých 15cm sněhu na velikonoční neděli :D Takže stopy zase nebudou…

 

Začalo se poslušností, která byla v těch závějích sněhu celkem zajímavá. Dingo byl od rána jak na pérku. K placu jsem za ní prakticky jela, zřejmě se těšil, že zase budou obrany. Na tenkém vodítku na výcvik jsem ho sotva držela. Pak uviděl Monču a vyškubl se mi úplně. Vyrazila jsem za ním celkem vlažně v domnění, že se přivítají a já ho v klidu odchytnu. Jenže ten zmetek si to náhle rozmyslel, Moniku oběhl a vrhl se na Mortyho! Fajn, tak máme další zářez za rvačku :/

Na plac Dingo nastoupil v ideálním rozpoložení – po rvačce úplně mimo, natěšený na obrany, které nebyly, a po Dantee, která cvičila před námi a teď byla na odložení. Divím se, že jsem donutila Dinga vůbec něco vnímat, natož cvičit:) High level poslušnost :) Jinak řečeno – zase ostuda :D

 

Aspoň, že Dantea cvičila hezky, zachraňovala čest Srdcerváčů. A nezklamala ani na obranách. Věřila jsem v ní, a už z její první reakce na figuranta mi bylo jasné, že jsem dobře udělala :) Karlova poznámka, pronesená po prvním zákusu: “Druhý Dingo!” mě zahřála u srdce :) Dantea dokázala, že Srdcerváči jsou nejen krásní, ale taky nadměrně šikovní :D Před obědem se Dantea vyznamenala tím, že sežrala balíček rumových pralinek a dostala z toho průjem. Romana měla strach, aby to v hospodě vydržela, ale dobře to dopadlo… škoda, mohla být nějaká další vtipná historka ;)

 

Po obědě jsme vyrazili opět na vycházku, tentokrát jsme obešli celou Jevišovickou přehradu, což nám dalo asi hodinu a půl. Psi lítali a hráli si jako utržení ze řetězu. Výcvik je taky fajn a baví je, ale lítání se smečkou po lesích, to je prostě to, pro co byli stvoření.

Trochu tím zahanbím Danteu (i když jen malinko), ale to prostě nejde se nepochlubit :D  Dvakrát jsme za procházku potkali srny a dvakrát se mi podařilo Dinga odvolat, i když Dantea za nima odběhla. V takových chvílích vždycky nemám daleko k tomu, prasknout pýchou :D Do té doby, než zase provede něco, co mě vrátí na zem… :)

 

Jevišovická přehrada v zimě - o Velikonocích:)

 

Z procházky jsme přišli rovnou na obrany, i přes to oba psi kousali perfektně. Nebyla na nich znát únava, hlavně na Dantee ani trochu. Večer pokračovala další pařba, tentokrát už poslední. Padal jeden padák za druhým a všichni byli brzy v náladě. Lukáš začal vyprávět vtipné historky, především perfektním předvedením scény “vítání s Dingem” bavil široké publikum. Brečeli jsme smíchy :) Padaly další hlášky a Karel přišel s teorií, jak se pozná čévéčkář – že ze všeho nejčastěji pro svého psa používá povel: “Nedělej to!” :D Což teda naprosto sedí :)))

Spát jsme odcházeli někdy k ránu, Lukáš se divil, že “Už?”. Mě to nepřišlo už, když jsme tu každý večer zůstali mezi posledními :)

 

Ráno bylo po větší “oslavě” ospalejší než jindy. Uvařila jsem čaj a kecla si ke stolu k ostatním a zírala líně z okna. Když tu za oknem proběhl pes. Ospalý mozek se probral a zaregistroval, že je něco špatně. Pes na volno! Druhá myšlenka byla identifikace zvířete. To byla Aileen! Dobrá, ta se porvat s nikým nepůjde, ale stejně je jí třeba odchytit.

“Zase zdrhla Aileen!” Oznámila jsem do éteru a vyskočila a běžela ke dveřím. Dveřma jsem téměř sejmula Moniku, která stála za nimi, náruč plnou věcí na snídani. Aileen jí stála za patami.

“Jé promiň!” Vyhrkla jsem a zaregistrovala psa.

“Co je?” Monika se vzpamatovávala ze šoku a nejspíš si oddychla, že jí dveře o fous minuly :D

“Jo, ona je tu s tebou!” Pronesla jsem nesouvisle a podívala se na psa. Monika se otočila po směru mého pohledu.

“Co tu děláš?!?” Vyvalila oči na Aileen.

Malý Copperfield se stihl vyvléct ze škrťáku během několika sekund a Moniku doběhnout, aniž by si toho všimla :D

 

Následoval poslední trénink obran a pak výklad stop pro začátečníky. Přizván byl i Dingo, aby předvedl, jak funguje klikr. Při té příležitosti jsem zjistila, že si zvládl nakousat obojek, zmetek. Fakt by s tou Aileen byli skvělý pár, jsou to oba úplně stejný blázni:D

Stavili jsme se ještě na oběd a koupit výborné větrníky a pak vyrazili domů. Lukáš byl svým nočním vystoupením asi značně unaven, takže odřídil asi 50km, pak to vzdal, posadil mě za volant a zalomil to a spal až domů :D Ale dojeli jsme v pořádku, tak dobrý.

 

Fotogalerie z výcvikového víkendu je zde.